Rozhovor s Ninou Djukanović vychází z jejího policy paperu Material Dependencies: Competitiveness, Security and Socio-Environmental Issues of Critical Raw Materials(AMO, červen 2025), ve kterém se zabývala tím, jak se ekonomická konkurenceschopnost, bezpečnostní zájmy a sociálně-environmentální otázky prolínají v závodu o kontrolu nad tzv. kritickými surovinami. V návaznosti na tematické zaměření tohoto čísla se zaměřujeme na to, jak se tyto otázky promítají do rychle se rozvíjející oblasti řady technologií, včetně těch kvantových, a jaké rozpory lze nalézt v kontextu tzv. dvojí tranzice EU – zelené a digitální.
Michal Trčka: Jak je definován pojem kritické suroviny a jak se jeho význam proměňuje v kontextu nových technologií, jako je třeba umělá inteligence? Jaké odlišné interpretace „kritičnosti“ je možné najít mezi různými aktéry, ať už v politikách EU nebo třeba USA?
Nina Djukanović: Obecně se jedná o poměrně širokou kategorii, která je v jednotlivých státech různě definována. V Evropské unii se používá pojem critical raw materials, zatímco ve Spojených státech se hovoří o critical minerals, kterých je více. Podle Evropského aktu o kritických surovinách (EU Critical Raw Materials Act, CRMA) musí kritické suroviny splňovat dvě podmínky. První je, že jsou – zjednodušeně řečeno – ekonomicky významné, a druhá, že zároveň existuje určité riziko v dodavatelském řetězci.
Relativně nově, kolem roku 2023, vznikla kategorie tzv. strategických surovin – podkategorie sedmnácti prvků v rámci současného seznamu Evropské unie, který celkem zahrnuje třicet čtyři kritických surovin. Tyto strategické suroviny jsou definovány podstatně vágněji – označují se jako klíčové pro sektory, jako jsou digitalizace, zelená tranzice, obranný průmysl nebo letectví.
Ještě před pár lety se v západních zemích hovořilo především o tom, že tyto suroviny jsou klíčové pro zelenou tranzici, často v souvislosti s lithiem a jeho významem pro elektrická vozidla. To je obzvlášť zajímavé v kontextu Spojených států, kde prezident Trump patří k největším odpůrcům jakékoliv klimatické či zelené tranzice, ale zároveň se tam sektor kolem kritických surovin a těžby velmi rychle rozšiřuje – a právě on je jedním z jeho největších podporovatelů, včetně snah o posílení domácí těžby. V poslední době se kritické suroviny čím dál více spojují s digitalizací a obranyschopností a jejich geopolitickým významem, což můžeme pozorovat např. skrz Trumpův plán na získání ukrajinských zdrojů výměnou za vojenskou podporu nebo výhrůžky anexí Grónska.
V poslední době se kritické suroviny čím dál více spojují s digitalizací a obranyschopností a jejich geopolitickým významem, což můžeme pozorovat např. skrz Trumpův plán na získání ukrajinských zdrojů výměnou za vojenskou podporu nebo výhrůžky anexí Grónska.
MT: Mohla byste doplnit, co přesně znamená, že „existuje určité riziko v dodavatelském řetězci“?
ND: U mnoha těchto surovin vzniká velmi silná závislost na třetích zemích, a tím prakticky vždy máme na mysli Čínu. Ta do značné míry kontroluje velkou část těchto surovin – ať už kritických, strategických nebo jiných. Důležité je, že nekontroluje jen samotné suroviny, ale často i jejich zpracování nebo výrobu koncových technologií. Nejlépe je to vidět například u baterií.
Evropský CRMA, který vstoupil v platnost loni, si klade za cíl tyto závislosti snižovat. Jako jeden z cílů si stanovuje, že do roku 2030 by nemělo více než 65 % roční spotřeby strategických materiálů v EU pocházet z jedné třetí země. Jde o poměrně ambiciózní snahu posílit kontrolu nad dodavatelskými řetězci – a adresovat zranitelnosti, které se naplno ukázaly po ruské agresi na Ukrajině. Tehdy se potvrdilo, co už bylo dlouho zřejmé: že je EU silně závislá na Rusku v dodávkách ropy a plynu, a zároveň se tak zviditelnily i další závislosti, především na Číně.
MT: A pronikají do této evropské strategie a politiky – kromě hlavních hráčů, například zástupců vojenského průmyslu – i hlasy, které nabízejí jiný pohled nebo kritičtější perspektivu?
ND: Celý proces rozhodování o tom, který prvek nebo materiál bude označen za kritický či strategický, je velmi netransparentní. Prakticky neexistuje žádná veřejná participace ani širší diskuse a definice v legislativě jsou vágní. Lobbistické skupiny, zejména z vojenského průmyslu, mají obrovský vliv. Typickým příkladem je hliník, který byl na seznam strategických surovin zařazen po silném tlaku této lobby, ačkoliv pro zelenou tranzici nehraje tak velkou roli.
Další důležitá kritika se týká toho, že neexistuje žádná prioritizace mezi jednotlivými oblastmi či cíli. Není tedy jasné, zda mají být tyto zdroje upřednostňovány pro zelenou tranzici, nebo spíše pro vojenský průmysl.
Dalším příkladem netransparentnosti může být nedávné vyhlášení tzv. strategických projektů – což je další krok v rámci CRMA. Evropská komise zveřejnila seznam několika desítek těžebních a zpracovatelských projektů v rámci EU i mimo ni, které považuje za strategické a hodlá je podporovat. Mezi nimi je mimo jiné i Cínovec v Česku.
Samotné rozhodování o tom, zda bude projekt označen za strategický, však probíhalo v podstatě za zavřenými dveřmi. Ani samotné komunity, které žijí v dotčených oblastech, nebyly konzultovány – často se o tom, že projekt v jejich vesnici či regionu byl prohlášen za strategický, dozvěděly až ze zpráv v médiích. Takový nedostatek participace pak dále podrývá důvěru v evropské i národní instituce a může vést ke všeobecné skepsi ohledně řešení klimatické krize.
…neexistuje žádná prioritizace mezi jednotlivými oblastmi či cíli. Není tedy jasné, zda mají být tyto zdroje upřednostňovány pro zelenou tranzici, nebo spíše pro vojenský průmysl.
MT: K tematice našeho čísla patří i kvantové technologie. Narazila jste v souvislosti s evropskými či jinými politikami a strategiemi také na zmínky o této oblasti?
ND: V červenci letošního roku vyšla rozsáhlá strategie, která zdůrazňuje ambici Evropské unie stát se lídrem v oblasti kvantových technologií do roku 2030. Myslím si, že to úzce souvisí s otázkou digitalizace a konkurenceschopnosti obecně. Je to propojeno také s vývojem umělé inteligence a dalších digitálních technologií – a právě v tom vidím klíčový moment.
Zelené a digitální tranzici se někdy dohromady přezdívá Twin Transition, tedy jako by se jednalo o dvojčata. Zajímavé je, že tento diskurz obě oblasti prezentuje jako komplementární – navzájem se doplňující. Takové rámování vysílá signál, že „jednou ranou zabijeme dvě mouchy“, že posílíme konkurenceschopnost v digitálním vývoji a zároveň podpoříme zelenou tranzici.
Myslím si ale, že klíčová otázka spočívá v tom, zda tyto dvě tranzice skutečně komplementární jsou. Je totiž možné, že naopak stojí v určitém rozporu – právě kvůli tomu, jak obrovské množství zdrojů všechny tyto technologie vyžadují, ať už jde o těžbu materiálů nebo o energii.
MT: Jak bychom měli přemýšlet o udržitelnosti na jedné straně a energetické náročnosti a představě nekonečného růstu na straně druhé? Lze udržitelnost skloubit s vírou, že nové technologie vyřeší krizi zdrojů?
ND: Pro mě je to vlastně velký problém imaginace – schopnosti představit si, jak tyto věci reálně fungují. Myslím si, že konkrétně u digitalizace nebo u technologií, ať už jde o AI, kvantové technologie nebo třeba datová centra, máme často zkreslenou představu. V případě datových center je imaginace spojená s cloudem, který působí jako mráček vznášející se na nebi. Realita je ale taková, že všechny tyto technologie jsou pevně zakořeněny v procesech, které jsou velmi energeticky náročné – v těžbě konkrétně a extraktivismu obecně. A pro spoustu lidí je těžké představit si tyto souvislosti.
To pak vede k tomu, že je obtížné pochopit i to, že nekonečný ekonomický růst není možný, protože zdroje jsou konečné. Představa, že bychom mohli donekonečna těžit obrovské množství materiálů potřebných pro rozvoj technologií, je iluzorní.
Vezměme si např. zelenou tranzici, jak je dnes převážně představována – tedy skrze technologická řešení, jako jsou elektrická auta. Podle řady odhadů by na světě ani nebylo dost materiálů na to, aby všechna auta, jejichž počet navíc neustále roste, mohla být elektrifikována. Neumíme si představit, jak obrovské množství zdrojů by to vyžadovalo.
Neumíme si ani představit, jak moc znečišťující může být už jen jeden jediný důl. V naší kolektivní představivosti se znečištění spojené s těžbou často chápe jako něco poměrně neškodného – jako kdyby šlo jen o kameny nebo hlínu, kterou vytěžíme. Ve skutečnosti je ale toxicita často obrovská, a v mnoha případech je to na pomyslné škále znečištění mnohem bližší jadernému odpadu než obyčejným kamínkům.¨
Představa, že bychom mohli donekonečna těžit obrovské množství materiálů potřebných pro rozvoj technologií, je iluzorní.
MT: Vedle toho se objevují snahy nabídnout různé alternativy nebo reformy, které mají zajistit, aby konkurenceschopnost Evropy vůči dominantním hráčům, jako jsou Čína nebo Spojené státy, úplně neklesla. Zajímalo by mě, do jaké míry jsou tyto strategie, například návrhy z Draghiho zprávy či podobných iniciativ, vedeny v tom samém duchu, o kterém jste mluvila. A do jaké míry jsou podle Vás realistické a relevantní?
ND: Draghiho zpráva a podobné iniciativy podle mě odvádějí velmi dobrou práci v definování problému. Myslím si, že na samotné diagnóze bychom se asi všichni shodli – v Evropské unii skutečně existuje problém s konkurenceschopností, stejně jako se stagnací ekonomického růstu. I velké ekonomiky, jako je Německo, zažily v posledních letech období velmi nízkého růstu a teď se ho snaží znovu nastartovat.
Souhlasím také s tím, že určitá míra suverenity či odolnosti, pokud jde o zdroje, je důležitá. Není žádoucí přílišná závislost na dodávkách z třetích zemí. Tato závislost má ale často i koloniální rozměr – nejde jen o Čínu, ale také o země globálního Jihu, například v Jižní Americe nebo Africe, odkud pochází velká část surovin. Myslím si, že se mnoho z nás shodne na tom, že současný systém nefunguje a je v něm něco zásadně špatně.
Rozcházet se začínáme až u samotných řešení. Dominantní přístup dnes říká, že Evropa musí znovu nastartovat svůj průmysl, včetně toho vojenského, a že musí začít masivně těžit – ať už na vlastním území, nebo v partnerských zemích, jako je Srbsko. Podle mě ale taková řešení nemohou fungovat, protože jen reprodukují ten samý globální diskurz – jedná se o extraktivistický závod ke dnu. Soutěžíme s Čínou nebo se Spojenými státy o to, kdo vytěží víc, kdo rychleji vyvine nové technologie, ať už kvantové, AI nebo jiné.
Myslím, že odpověď by mohla spočívat v úplně jiném přístupu – v uvědomění si, že i když je současný systém nerovný a nespravedlivý, řešení nemůže spočívat v jeho dalším posilování. Potřebujeme systémovou změnu, která jasně uzná, že klíčovým problémem naší doby je klimatická krize. A tu je třeba řešit jako samostatnou prioritu – nikoliv tak, že se ji snažíme sloučit s digitalizací a ekonomickým růstem, protože tyto oblasti nemusí být nutně slučitelné. Je potřeba jasně stanovit, co má být skutečně nejdůležitější.
Potřebujeme systémovou změnu, která jasně uzná, že klíčovým problémem naší doby je klimatická krize.
MT: Myslíte tedy, že zelenou a digitální tranzici skutečně nelze propojit? Ptám se i proto, že například v souvislosti s umělou inteligencí se často mluví o tom, že Evropa může posílit svou konkurenceschopnost tím, že bude budovat takzvanou „důvěryhodnou AI“. Nemusí jít nutně o to držet krok s Čínou nebo se Spojenými státy a vyvíjet co nejefektivnější systémy, ale spíš o nabídnutí jiného modelu – založeného například na transparentnosti. Zajímá mě, zda se podobné přístupy objevují i v oblastech, o kterých mluvíme – tedy snahy hledat modely, které by umožnily propojit digitalizaci s environmentální udržitelností, aniž by tyto dvě tranzice stály v rozporu. Jako příklad bych uvedl třeba využití AI pro řešení změny klimatu.
ND: Domnívám se, že v současné době jsou tyto dvě oblasti skutečně v rozporu – alespoň tak, jak jsou dnes plánovány a představovány. Zelená tranzice je stále dominantně postavená na politikách založených na nekonečném růstu. A to je podle mě v rozporu s tím, kolik máme na světě dostupných zdrojů a jakým způsobem je vůbec možné je spravedlivě těžit a zpracovávat.
Otázka, jestli by to šlo dělat jinak, je naprosto klíčová. Právě tímto dotazem by měl začínat jakýkoliv pokus o společenskou změnu – ptát se, jestli to nejde jinak a lépe. Já osobně jsem zastánkyní systémových změn a regulací. Moje obava je ale taková, že současný trend v Evropské unii se ubírá opačným směrem. Vidíme obrovskou vlnu deregulací, a to jen v posledních několika měsících – částečně i pod vlivem návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. EU se vydává cestou rušení nebo oslabování různých předpisů, ať už v oblasti ochrany životního prostředí nebo práv spotřebitelů.
To je podle mě trend, který jde nejen proti tomu, co by bylo třeba, ale i proti samotné identitě Evropské unie. Hodnoty jako demokracie, transparentnost a participace byly dlouho tím, co EU nominálně odlišovalo od jiných světových velmocí. A přesto dnes sledujeme, že právě tyto principy postupně erodují a že se EU vydává ultrapravicovým směrem, který v lecčem napodobuje politiku Donalda Trumpa.
Co se týče umělé inteligence, byla bych nerada, aby to vyznělo, že jsem proti technologickému pokroku. Naopak si myslím, že v mnoha oblastech může hrát AI klíčovou roli, například při řešení klimatické krize nebo ve zdravotnictví. Problém vidím v tom, že se tyto technologie rozšiřují prakticky všude, často bez ohledu na jejich energetickou náročnost nebo spotřebu materiálů, bez prioritizace, kdy a k čemu by měly být využívány a často i bez možnosti je nevyužít.
Důležitá je pro mě také osobní zkušenost z doktorandského výzkumu v Srbsku, kde jsem spolupracovala s komunitou protestující proti těžbě lithia. Viděla jsem tam lidi, kteří by museli opustit své domovy, aby mohl vzniknout další lithiový důl. Když si uvědomíte, že podobných komunit by mohly být po světě tisíce, pokud se bude vývoj ubírat současným směrem, je to skutečně tragédie – zvlášť proto, že právě tyto komunity, často z globálního Jihu, nesou za klimatickou krizi nejmenší odpovědnost.
Proto považuji za klíčové přemýšlet rovněž o temné stránce technologického rozvoje a hledat cesty, jak tyto dopady minimalizovat. Technologie jsou důležité, ale musíme jasně určit priority a zajistit, aby byly využívány jen tam, kde jsou skutečně nezbytné – a aby oběti i negativní dopady, které s tím nevyhnutelně souvisejí, byly co nejmenší.
MT: Technologie se někdy prezentují jako samospásné – stačí se jim věnovat a problémy se vyřeší samy. Podobně jako třeba podle Václava Klause stačí podporovat otevřený trh a všechno se vyřeší samo. Je to vlastně podobný typ rétoriky.
Ve svém policy paperu zmiňujete také tzv. Jevonsův paradox, který s tím možná do určité míry souvisí. Mohla byste ho stručně vysvětlit?
ND: Není to tak, že by někdo zpochybňoval schopnost technologií řešit problémy. Všichni jsme do jisté míry ohromeni rychlostí technologického pokroku, zvlášť v posledních letech. Ale ti z nás, kteří jsou k němu trochu skeptičtější, se spíše snaží vidět i jeho temnější stránku. A to souvisí s představou, že technologie samy o sobě postačí k vyřešení velkých společenských problémů. Já si myslím, že tyto problémy je potřeba řešit především na společenské úrovni – systémovou změnou.
Zjednodušeně řečeno, nestačí jen vyměnit jeden typ motoru v autě za jiný a tím vyřešit problém individuální dopravy. V tomto konkrétním příkladu se elektrická auta stala symbolem zelené tranzice, vidíme je všude – ikonky baterií, zelená auta… Ale právě to je jeden z příkladů falešných řešení. V jádru se totiž nic nemění – systém zůstává stejný, jen se dále prohlubuje logika nekonečného růstu a spotřeby zdrojů, a to jak na individuální, tak na společenské úrovni.
A pokud bychom skutečně chtěli, aby všechna auta na světě byla elektrická, množství potřebných surovin by bylo naprosto závratné. Možná by to ani nebylo fyzicky možné – a pokud ano, znamenalo by to obrovskou ekologickou zkázu a devastaci komunit po celém světě.
Myslím si proto, že řešení musejí být systémová. Týká se to i tohoto konkrétního příkladu – třeba podpory veřejné dopravy nebo přístupu, který spojuje technologický rozvoj se sociální spravedlností. Nestačí hledat jen technologická řešení, musíme hledat spravedlivá řešení.
Jevonsův paradox se na tuto problematiku myslím dá velmi dobře aplikovat. Koncept pochází z 19. století – britský ekonom William Jevons si tehdy všiml, že přestože se stroje stávaly efektivnějšími, spotřeba uhlí v Británii dál rostla. Zjednodušeně řečeno, paradox říká, že zvyšování efektivity nevede automaticky ke snížení spotřeby. Naopak, jakmile jsou technologie levnější a dostupnější, začnou se využívat mnohem víc, a tím se může spotřeba celkově ještě zvýšit.
…zvyšování efektivity nevede automaticky ke snížení spotřeby. Naopak, jakmile jsou technologie levnější a dostupnější, začnou se využívat mnohem víc, a tím se může spotřeba celkově ještě zvýšit.
MT: Když se podíváme na český kontext – například na zmíněný Cínovec – jaké nalezneme tuzemské politické strategie a rozhodování v oblasti kritických surovin a jak jsou provázány s těmi evropskými?
ND: Evropská unie je do značné míry závislá na těžbě v jiných částech světa, často způsobem, který má koloniální charakter. V EU samotné se těží jen velmi málo ve srovnání s tím, jak obrovská je zde spotřeba surovin.
Současná snaha otevírat nové doly i na území Evropské unie podle mě míří přesně opačným směrem, než by měla. Místo abychom se soustředili na problém nadměrné a nespravedlivé spotřeby a hledali způsoby, jak ji spravedlivě a efektivně omezit, klade se důraz na to, aby se těžilo víc i za cenu nových ekologických a sociálních dopadů.
Zároveň si myslím, že už samotné cíle stanovené CRMA jsou nerealistické. Například plán, aby se do roku 2030 na území EU vytěžilo alespoň 10 % domácí roční spotřeby kritických surovin, je těžko dosažitelný vzhledem k rozsahu současné závislosti na dovozu z jiných regionů.
Tento přístup se odráží i na lokální úrovni, například v Česku – konkrétně na Cínovci, kde je plánována těžba lithia. Tento projekt byl letos v březnu zařazen mezi strategické projekty Evropské unie, opět bez jakékoliv konzultace s místní komunitou. Rozhodnutí vzniklo na úrovni Evropské komise a příslušné rady (Critical Raw Materials Board), u níž ani není jasné, kdo přesně její členy vybírá a jak probíhá rozhodování. Stejně tak není zřejmé, do jaké míry se na těchto procesech podílí jednotlivé členské státy, včetně České republiky.
Zásadní je ale odpor místní komunity na Cínovci, která proti projektu dlouhodobě vystupuje. Jde o oblast, která má vlastní zkušenost s destruktivní těžbou a znečištěním z minulosti. Paměť těchto ekologických škod je tam stále živá. Navíc právě tady, na severu Čech, se konaly první ekologické protesty, které předznamenaly sametovou revoluci. A lidé z této oblasti se dnes znovu ocitají v situaci, kdy mají čelit otevření nového dolu, který je ale tentokrát označován za „zelený,“ protože má vytěžená surovina sloužit k výrobě baterií. To je podle mě velmi problematické a zároveň symbolické – ukazuje to, jak snadno se může jazyk „zelené tranzice“ stát ospravedlněním pro staré formy extraktivismu.
MT: Během našeho rozhovoru několikrát zaznělo, jak se proměňuje doba i samotná evropská politika – v duchu rostoucího nacionalismu, protekcionismu a sekuritizace. Kde podle vás dnes stojíme, pokud jde o témata kritických surovin a energetické bezpečnosti, a jaké jsou výhledy do budoucna? Co se v této situaci dá očekávat a kam se Evropa může dál posouvat? A jak s tím souvisí přirovnávání současného vývoje k nové studené válce?
ND: Když sleduji, jak se v posledních letech vyvíjí veřejná debata kolem klimatické krize a zelené tranzice, vidím velký posun. Zatímco ještě před několika lety – nebo i desetiletími – byl hlavním problémem klimatický skepticismus, tedy popírání samotné existence klimatické změny, dnes už se tento postoj objevuje méně. Nechci říct, že zcela zmizel, ale tyto hlasy jsou slabší než dříve. Místo toho se častěji setkáváme s argumentem: „Ano, klimatická krize existuje, ale nemůžeme s tím teď nic dělat, protože je důležitější ekonomický růst a konkurenceschopnost.“ Nejde už nutně tolik o popírání klimatické vědy, ale především o odmítání jednat.
Evropská unie sice deklaruje vůli řešit klimatickou krizi, ale způsoby, které prosazuje, jsou často neefektivní i nespravedlivé. To znamená, že dnešní boj se nevede o to, zda klimatickou krizi řešit, ale jakým způsobem ji řešit. Ještě před pár lety jsme mohli být rádi, že se téma vůbec otevřelo – že vznikla Pařížská dohoda nebo že se začalo mluvit o elektrifikaci dopravy. Dnes je situace složitější. Nestačí už přijímat jakákoli „zelená“ řešení, protože mnohá z nich se ukazují jako falešná – hlavně v souvislosti s těžbou a využíváním surovin.
V geopolitickém kontextu se pak často mluví o „nové studené válce“ právě kvůli závodu o kontrolu nad surovinami. Vnímám to ale i v souvislosti s nárůstem fašismu a krajní pravice nebo s ozbrojenými konflikty po celém světě a genocidou v Gaze – i to totiž ukazuje, jak úzce jsou propojené násilí, zdroje, průmysl a militarizace. Vidíme, jak spolupracují obrovské korporace – těžařské, technologické i vojenské – a jak tyto struktury posilují vlády, které s nimi sdílejí ekonomické zájmy.
Moje hlavní obava je, že technologie, o nichž často mluvíme jako o nástrojích k řešení problémů, budou využívány hlavně k vojenským účelům.
Moje hlavní obava je, že technologie, o nichž často mluvíme jako o nástrojích k řešení problémů, budou využívány hlavně k vojenským účelům. Bez existence jasné prioritizace se pak mohou otevírat nové doly pod záminkou zelené tranzice, ale suroviny se budou využívat hlavně ke zbrojení.
Když se dívám dopředu, myslím, že bude naprosto zásadní, abychom pozorně sledovali, jak se s těmito diskurzy pracuje – jak se mluví o „zelené tranzici“ a o „digitalizaci“ – a především: na co konkrétně mají být suroviny a technologie využívány. Musíme hledat způsoby, jak zajistit, aby jejich použití nebylo destruktivní, ale spravedlivé.
A tady podle mě hrají klíčovou roli místní komunity. Právě ony často jako první upozorňují na to, že devastovat region nebo přesídlovat celé vesnice kvůli těžbě surovin, jejichž konečné využití je navíc netransparentní, nelze vydávat za zelenou tranzici. Naopak – je to definice nespravedlnosti. A pokud má být zelená tranzice úspěšná, musí se soustředit na jednotlivce a společnosti, které za klimatickou krizi nesou největší odpovědnost.
Nina Djukanović je výzkumnice, která se zaměřuje na souvislosti mezi environmentální spravedlností, zelenou tranzicí a těžbou a extraktivismem. Jako doktorandka na Univerzitě v Oxfordu zkoumá odpor vůči těžbě lithia v Srbsku. Získala bakalářský titul BASc v oboru Arts and Sciences na University College London a magisterský titul MPhil v oboru Nature, Society and Environmental Governancena Univerzitě v Oxfordu. Působí také jako analytička v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO), kde se soustředí na geopolitiku kritických surovin. Je zapojena do několika mezinárodních a regionálních aktivistických sítí, včetně neformálního kolektivu Group on Green Extractivism in the Balkans (GGEB).
Michal Trčka je spoluvydavatelem Academix, vědeckým pracovníkem na Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT a postdoktorandem v projektu OP JAK AMULET. Dále působí jako vysokoškolský pedagog na Technické univerzitě v Liberci. Ve své akademické činnosti se zaměřuje na filozofii a etiku vědy a technologií.